Jak se z nenápadné značky stal evropský prodejní hit
Před dvaceti lety byla Kia levnou alternativou, kterou si člověk kupoval, když nezbývalo. Dnes má auta v nejprodávanějších žebříčcích Evropy. Stálo za tím pár rozhodnutí, která se dala spočítat na prstech.
V polovině nultých let měla Kia v Evropě pověst, kterou si nikdo nepřeje. Auta byla levná a podle toho vypadala. Značka se prodávala slevou a kdo si ji koupil, většinou to před známými nějak vysvětloval.
Pak přišla tři rozhodnutí, která tuhle pozici otočila. Žádné z nich nebylo technické.
Design jako první
V roce 2006 přetáhla Kia z Volkswagenu Petera Schreyera, autora podpisových tvarů Audi TT. Dostal za úkol dát značce tvář, kterou půjde poznat. Výsledkem byla charakteristická maska chladiče a hlavně jednotný rukopis — do té doby vypadal každý model, jako by ho kreslil někdo jiný.
Zní to jako kosmetika. V oboru, kde zákazník rozhoduje v prvních deseti vteřinách a většinu technických parametrů má konkurence stejnou, to byla nejlevnější a nejúčinnější změna, jakou mohla značka udělat.
Záruka jako obchodní zbraň
Druhým tahem byla sedmiletá záruka, respektive záruka na sedm let nebo 150 000 kilometrů, podle toho, co nastane dřív. Dodnes je to nejdelší běžně dostupná tovární záruka na trhu.
Byl to především vzkaz: věříme si. Zákazník si nemůže ověřit, jak kvalitní auto kupuje, ale umí si spočítat, že výrobce, který se zaváže na sedm let, nejspíš nestaví vrak. Konkurence musela reagovat a délka záruky se stala parametrem, který se srovnává stejně jako spotřeba.
Mimochodem, záruka přechází na dalšího majitele, takže čtyřleté auto má pořád tři roky krytí. Na trhu s ojetinami je to argument, který se promítá do ceny.
Výroba v Evropě
Třetí věcí byla továrna v Žilině, která se rozjela v roce 2006. Auto vyrobené na Slovensku se vyhne clům a dlouhé cestě přes půl světa, dá se stavět přímo pro evropský vkus a dodací lhůty se počítají v týdnech, ne v měsících. Pro značku, která se potřebovala dostat do evropských flotil, to bylo zásadní.
Dnes se Kia pohybuje v nejprodávanějších evropských žebříčcích a modelová řada sahá od malých městských aut po sedmimístná SUV a hybridy. Jak to vypadá na českém trhu, se dá projít třeba v nabídce vozů Kia skladem.
Co se tím změnilo na trhu
Delší záruka přestala být výjimkou a stala se tématem. Značky, které dřív nabízely dva roky, musely přidat — ať už prodlouženou zárukou v ceně, nebo balíčky, které se dokupují. Pro zákazníka to byla jednoznačně dobrá zpráva a je to jeden z mála případů, kdy konkurenční boj přinesl něco hmatatelného a ne jen další displej na palubní desce.
Druhý efekt byl na ojetinách. Auto, které jde do druhých rukou se zbytkem tovární záruky, se prodává rychleji a dráž. Prodejci ojetých vozů to vědí a inzerují to jako první. Dřív byla záruka otázkou prvních dvou let života auta, dnes doprovází vůz přes většinu jeho běžné životnosti u dvou majitelů.
Co z toho plyne pro kupujícího
Příběh značky je zajímavý sám o sobě, ale má i praktický dopad. Auta, která vznikla po téhle proměně, se od těch starších liší natolik, že zkušenost s patnáct let starou Kií dnes nic neznamená — ani v dobrém, ani ve zlém.
A pak je tu druhá lekce, obecnější. Značky se v očích zákazníků nemění technikou, kterou nikdo nevidí, ale rozhodnutími, která jdou vysvětlit jednou větou. Sedm let záruky je taková věta. Proto si ji po letech pamatuje i někdo, kdo Kiu nikdy neměl.



